Volné náměty‎ > ‎

Snílkovo přání / Vaatsurafu

Název: Snílkovo přání

Odhadovaný počet stran: 18

Přibližný žánr: surrealistické fantasy

Stylizace kresby: pokud možno v typickém manga stylu, ale není to podmínkou

Postavy: bezejmenný snílek (mladík), pokušitelka, osamělý vlk, Matka noci (nejedná se o Boha!)

Prostředí: noční krajina - hlubiny lesa, opuštěná pláň

Scénář: pokud bude námět vybrán pro Vějíř, chtěl bych po dohodě s kreslířem vytvořit i scénář

Popis námětu: Jedná se o fantasy, jež překypuje rozmanitými obrazy, surrealismem i symbolismem, a to pokaždé za nějakým určitým cílem nebo účelem. Význam námětu spočívá ve zpodobnění pádu a vzkříšení, pochyb a víry (ne náboženské!) a především podstaty snů a jejich síle.

Příběh samotný začíná v noci, ve chvíli, kdy bezejmenný snílek či-li čtenář se ocitá v bolestivé situaci, kdy v náručí svírá umírajícího vlka. Odmítá se s jeho smrtí smířit, ale záhy jeho pozornost upoutá svůdný hlas. Ten snílka vábí, naléhá na něj čím dál víc a vede ho po mýtinách do lesa, kde náš hrdina spatří zralou ženu, majitelku onoho tajemného hlasu.  Zprvu je unešen její krásou a dokonalostí, avšak v nepatrném okamžiku si všimne její arogance a přetvářky. Okamžitě mu dojde, že ho chtěla svést, zmámit na svou stranu. Snílek ovšem nezaváhá a bez okolků se jí verbálně postaví na odpor, čímž v pokušitelce probudí neovladatelný hněv. Žena roztrhá své vlastní tělo na stovky, ne-li tisíce kousků, ze kterých pak vzejde hejno bílých vran, jež se rozdělí na dvě skupinky. Jedna zamíří k měsíci a ta druhá se vrhne na snílka, aby vykonala pomstu. Snílek ani na chvíli nezaváhá a okamžitě se dá na útěk. Běží přes divoká lesní zákoutí. Nedbá na rány a nepřátelství lesa a občas sleduje nad svojí hlavou bílé hejno vran, jež se za pomoci stínů mění v temný dým, aby se tak k němu snáze dostaly skrz houstnoucí křoviny. Snílka zachvacuje panika. Zakopává a padá na zem. Je sice vyčerpaný, ale nevzdává se a znovu vstává na nohy, aby za pár chvil vyběhl z lesa a ocitl se na opuštěné, širé pláni. Teprve zde si plně všimne, že první skupinka bílých vran se usadila na úplňku, aby uzavřela jeho jasnou zář. Směle vykročí do popředí a poklekne na zem, aby se vyznal Matce noci ze svých pocitů a naivních, ale zato upřímných přání. Avšak ani vyznání nedokáže zmírnit bolest. Snílek se přestane bránit nutkání a dovolí slzám volně kanout.

Moc času mu na to však nezbyde, poněvadž za jeho zády se přivane chlad a on pak spatří novou podobu pomstychtivé pokušitelky. Ač má opět svojí půvabnou lidskou tvář, zbytek těla je jedna velká směsice roztodivné zrůdnosti. Snílek se zprvu smiřuje s nevyhnutelným koncem, ale záhy si uvědomí, jak se může bránit. Začne k ní promlouvat tak, jak to sám cítí a čemu věří, čímž pokušitelku nezvratně dožene k nepříčetnosti. Za pomoci operního hlasu vyrve ze země kusy půdy a smísí je s živly, které pak vrhne v podobě valící se vlny na snílka. Ten ovšem s klidem zůstává na místě. Místo dalšího útěku volí útočiště vlastního nitra.

A právě v tu chvíli zasáhne Matka noci, rozežene hejno bílých vran a nechá paprsky stříbrného svitu měsíce prostoupit skrz snílkovo tělo. Pokušitelka pak nemá šanci. Její útok i samotná existence jsou zapuzeny zpět do bezedné tmy.

Se snílkovou duševní očistou se věci mění. Znovu se ocitá na místě, kde zanechal umírajícího vlka, avšak tentokrát ho vidí živého a zdravého. Slyší jeho radostné vytí na pozadí mystického úsvitu a ví, že konečně naplnil srdce svého přání.


Comments