Název: Ach, ta paměť...

Odhadovaný počet stran: 17

Přibližný žánr: absurdní drama

Stylizace kresby: pokud možno v typickém manga stylu, ale není to podmínkou

Postavy: sir Nicolas de Gard, lady Amélie de Gardová, Eloi de Gard, komorník

Prostředí: šlechtické sídlo de Gardů

Scénář: pokud bude námět vybrán pro Vějíř, chtěl bych po dohodě s kreslířem vytvořit i scénář

Popis námětu: Ach, ta paměť... představuje příběh, který postupně a zároveň rychle graduje až do závěrečného vyvrcholení, kdy se dostaví nečekaná nadsázka i škodolibě úsměvný černý humor.

Nicolas de Gard zuřivě rozrazí hlavní dveře svého sídla a rázným krokem prochází vstupní halou. Myšlenky mu v hlavě víří jedna za druhou. Není schopen myslet na nic jiného než na svou žárlivost a touhu po sobecké spravedlnosti. V jednom z pokojů, kterými se řítí jako vichr, potká starého komorníka, jenž zaslechl večer rámus. Jakmile sluha pozná pána domu okamžitě nasadí vstřícný tón a snaží se z Nicolase de Garda nenápadně vymámit přičinu jeho hněvu. Ten je však příliš zaslepen vlastními pohnutkami a zcela ho ignoruje. Aniž by zmírnil tempo chůze, vpadá do loveckého salónku, kde jsou vystaveny nejrůznější zbraně. Ihned míří k loveckým puškám a jedné z nich se skutečně chopí. Když se ale začne pídit po nábojích, od komorníka se dozví, že všechny náboje nechal před léty vyhodit. S řízným zaklením se tedy vrhá po jiné zbrani. Konkrétně po šavli. Po vytasení z pochvy se opět jeho nohy jako posedlé dávají do zběsilého spěchu, až téměř běhu. Komorník, který ve vzduchu cítí něco nekalého, se snaží neblahý úmysl svému pánovi rozmluvit, ale marně. Nicolas sluhu bez okolků zamkne v jednom z pokojů, kterými prochází, a dál osamocený pokračuje chodbou. Cestou šavle sviští vzduchem, jak si nacvičuje smrtící rány. Ve tváři a temných očích se objevuje nepříčetnost a hlad po krvi, když zaslechne hlasy. Bez váhání se rozeběhne a rozrazí dveře, aby v pokoji své ženy, lady de Gardové, objevil její maličkost s neznámým mužem, který ji drží za ruku. Víc nepotřebuje vědět a okamžitě se ohání šavlí hlava nehlava, dokud neznámý a zaskočený sok nepadne rozsekaný na zem. Krví vymalovaný pokoj nasává do sebe mrazivé ticho, které po chvíli naruší lady Amélie. Zeptá se svého muže mrtvolným hlasem, zda ví kdo to byl. Sir Nicolas se ohradí, že nepotřebuje znát jméno jejího milence, že viděl, jak se drželi za ruce a to mu jako důkaz stačí, avšak jeho drahá choť ho opraví. Podle ní onen muž ji nedržel za ruce, ale předával jí Nicolasovy léky na poruchu osobnosti. V tu chvíli de Gard ztuhne pod tíhou prozření, když spatří v ruce své ženy malou krabičku s tabletami. A ještě více ho zdrtí, když mu lady Amélie sdělí, že si je zapomněl u svého bratra. Nicolas si okamžitě dá dvě a dvě dohromady a pochopí, že rozsekané tělo u jeho nohou nepatří nikomu jinému než milovanému bratrovi Eloi de Gardovi. Zlomený vlastní vinou a selháním klesne na kolena do kaluže krve a třesoucíma se rukama uchopí bratrovo tělo. Jemně jej k sobě přivine a zadrhávajícím hlasem se snaží utěšit mrtvého i sebe. A právě v tak citově vypjaté chvíli se jeho vlastní žena zachová jako typická ledová královna, když se skloní k manželovi a do ucha mu pošeptá bez jakéhokoliv ohledu a soucitu, aby si došel pro lopatu a rýč.